recepce nové hudby

Právě jsem si byl zaběhat a - jak už to se mnou při běhu bývá - nechal jsem svou hlavou jen tak proudit myšlenky a trochu jsem přemýšlel i nad jinými věcmi, než nad Tomášem Akvinským, kterému jsem předtím věnoval celý den. A tak při tom běhu, někde u Jistebníku, mě taky napadlo, že bych se o své úvahy mohl zas jednou podělit.

Dnes v Ostravě končí festival Ostravské dny, pozoruhodná přehlídka nové a experimentální hudby. Mám sice docela daleko do hudebního kritika či publicisty - jak svým vzděláním, tak zkušeností. Přesto se mi však zachtělo nějak zaznamenat alespoň zběžnou a stručnou reflexi několika představení, která jsem během festivalu stačil navštívit. Některé skladby mě uchvátily, jiné podnítily k přemítání, a některým jsem vůbec neporozuměl. Chtěl bych však říct, že i posledně jmenovaný typ zkušenosti má pro mě podstatnou váhu.

Je to totiž právě setkání s něčím nesrozumitelným, co mě osobně fascinuje na této hudbě. Toto nesrozumitelné přitom halí mou zkušenost do temnoty vždy právě tak dlouho, jak dlouho trvá, než jsem schopen je vstřebat. Taková schopnost ovšem nepřichází sama sebou, nýbrž musí být vynalézána s každou singulární zkušeností něčeho neznámého. A proto i nepochopitelná hudba se může pro mě stát prostředkem učení.

Nemám v plánu analyzovat jednotlivé skladby, které jsem měl možnost slyšet, spíše chci postřehnout, jakou že to vlastně zkušenost ve mně vyvolává poslech hudby, jejíž formy jsou pro mé uši nové a radikálně neznámé. Zmínil bych však jedno jméno: Larry Polansky. Jeho kytarové kompozice jsou pro mě totiž jakýmsi pojítkem mezi světem smysluplných forem a něčím, co nejsem s to re-formulovat, protože pro to postrádám pojmové prostředky. Polansky tedy hraje a skládá hudbu (mimo jiné) pro elektrickou kytaru, jeho skladby interpretuje například kvartet zvaný ZWERM. Jako autor i jako interpret přitom používá hudební postupy, resp. způsoby hry, které - jak si dovolím (snad trochu neuváženě) tvrdit - prolamují tradiční schémata: člověk by jednoduše nevěřil, co všechno se dá s kytarou provádět, a že se to dá taky zapsat do not. Mnohé z nich, stejně jako kombinace s nejrůznějšími elektronickými efekty, mi samozřejmě nejsou neznámé - jako někomu, kdo vyrůstal na hudbě Syda Barreta a jeho souputníků. Nicméně poslech Barretových či Gilmourových psychedelických skladeb vnímám nakonec jako zcela harmonický. Tuto hudbu již znám a tak jsem s to v ní nacházet dokonalou čistotu forem, uspořádanou strukturu, která mým uším dává smysl. Jenže Polansky jakoby tyto struktury rozbíjel a jejich elementy uspořádával v celek, jehož hranice tkví kdesi v absurditě. A právě to mě na jeho hudbě uchvacuje - ostatně nejspíše podobným způsobem, jakým mě před dobrými osmi lety uchvátili Pink Floyd. Skrze něco, co je mi známé, co je však použito ve zcela novém kontextu, se tedy učím rozumět novému hudebnímu jazyku. A nejpozoruhodnější na celé věci je, že toto dobrodružství zrodu nového se zřejmě odehrává nemaje nějakého určitého konce.