Zase po nějaké době jsem se trochu zatoulal, a po hodně dlouhé době se rozhodl, že o tom taky něco napíšu. Rád bych to psal hlavně pro své blízké, kteří jsou teď daleko a psát vám všechno každému zvlášť by znamenalo, že by nakonec nebylo o čem psát,protože bych nedělal nic jiného :). Tenhle příspěvek by se dal číst jako svého druhu úvod k těm, které snad budou následovat. Ano, snad - může se taky stát, že nebudou, nechejme se překvapit.
Mým přechodným domovem se na pár měsíců stalo Dánsko. Jsem tady, abych psal. I když tedy zatím hlavně čtu, mimo jiné ale i o psaní. A tak se ukazuje, že některá témata mě už dlouho provázejí, například mezisvěty, pobývání mimo domov, pobývání v textu. Ty dvě sféry jsou si hodně blízké, však někteří možná vzpomínáte, co jsem se vás svého času naotravoval s tím, že si musíte taky přečíst Blanchota!
Čtu právě knihu z dílny JKSB assamblage, jak si v tomto kontextu říkají,
Deleuze & Collaborative Writing. Až na pár částí je celá poskládaná z emailů proudících během několika let mezi čtyřmi autory, kteří v nich vedou dialog na pár deleuzovských témat. Je to tak trochu jako společné čtení Deleuze a diskuse na dálku o tom, jaké to je, co to s nimi čtyřmi dělá. Hodně se ale věnují i tomu, co sami právě dělají, reflektují ten společný proces. Všímají si toho, že je vede do prostoru, kde věci přestávají být jisté. Tím, že něco napíšu, dávám se vlastně všanc těm druhým, se kterými své psaní sdílím. Znamená to například pokaždé tonout v úzkosti a pochybách, jestli jsem právě tohle měl opravdu napsat a především stvrdit stisknutím tlačítka "odeslat". Jistě, jsou to jen data, která nemají žádnou reálnou existenci. Jedničky a nuly, které ve své reálné podobě vůbec nic neříkají, magnetická pole či elektrické výboje, a my přitom ani nemáme tušení, kde na světě vlastně k těm výbojům dochází. Kdykoli navíc mohou být nahrazeny jiným sledem výbojů, jedniček a nul. Jenže odesláním (tak by tomu ostatně bylo i s odesláním dopisu v obálce, snad je to jen v jistém smyslu intenzivnější) ztrácíme kontrolu nad odeslaným textem. Adresát s ním může naložit podle svého. Možná jej zahodí, anebo vůbec nepochopí. Nebo se jím nechá oslovit a sám naváže, vypustí do prostoru další kus textu. Mezi těmi kusy textů pak otevřené oko umí zahlédnout něco třetího, a žasnout nad tím, kde se to tu vzalo.
Měl bych tady v Roskilde pracovat na psaní textu, který bude zachycovat do jisté míry podobný proces, jehož jsem součástí.
To vše mě jaksi nutí zaujímat nějaký postoj k psaní. Někde v sobě totiž nacházím zvláštní chuť psát. Takovou, jejíž odlesk jsem možná už někdy zachytil, možná ji i plně pocítil ale nevěděl přesně, co s ní. Přijde mi každopádně docela nová. Je to snad tím mezisvětem, do něhož vstupuji pobýváním v neznámé zemi, v níž se právě (vy)nacházím jako někdo jiný, než kým jsem doma. Taky mě asi inspirují ti, které právě čtu. Netáhne mě to každopádně jen k psaní akademického textu - který, jak doufám, přece jen nebude akademicky suchý a nudný, jako spíš hravý a radostný. Ale taky k otváření (to byl překlep, ale vlastně se mi docela líbí - nostalgická vzpomínka na dobu, kdy jsem chodil na FAMU na Petříčka, který tam přednášel mimo jiné o Francisi Baconovi, a jeho řeznickém krámu, který vznikl, když chtěl namalovat ptáka snášejícího se na pole...), tedy k otevírání osobnějšího prostoru, který bych chtěl sdílet s vámi čtenáři a utvářet v něm spolu s vámi něco nového.
