na cestě

Na cestě zpět k vlastní cestě... Kdysi jsem ji někde ztratil. V noční vánici, osamělý, na pusté planině a nevěda najednou kudy dál. Mé vlastní stopy, tak záhy po svém vzniku, mizely ve větru pod nánosem čerstvého sněhu.

Jenže nakonec jsem to přece stejně já, kdo musí určovat směr - kdo musí každým okamžikem ani ne tak nacházet, jako spíš vynacházet vlastní cestu. Několikrát v životě jsem to věděl úplně jasně, většinou alespoň tušil. Vždycky jsem přece bojoval s pocitem, že "já je někdo jiný". Zahrával si s myšlenkou, že tady vlastně vůbec nejsem. Jako tenkrát Syd (proto mi asi byl vždycky tak blízký, že..). Tenhle pocit může být zničující, ale zároveň dokáže člověka vést k zaujetí tvůrčího postoje k sobě.

Když jsem měl pocit, že se mi to přestává dařit (zaujmou k sobě takový postoj), rozhodl jsem se změnit směr. Začít zas "po světě chodit bosou nohou." Tenkrát jsem vlastně založil tenhle blog, aby dokumentoval mé putování.  Jenže to nebylo tak jednoduché. Trvalo víc než dlouho, než jsem zas začal vidět věci jasněji (?) - a vypadají samozřejmě úplně jinak, než jak jsem si je představoval.

Díky všem, kdo mi pomáhají potýkat se s vlastními démony. Ať už o tom sami vědí nebo ne. Nemluvím o nich totiž vždycky tak, že poznáte, o čem vlastně mluvím. Na druhou stranu kolikrát ani já nevím, kdo všechno všechno mi vlastně pomáhá...