Hate Speech

Rád bych se v tomto textu zamyslel nad fenoménem nenávistné řeči, neboli hate speech. Ten – v nějaké podobě – mohl být v lidské komunikaci přítomen odnepaměti, nicméně teprve nedávno byl jako svébytný fenomén rozpoznán a vyčleněn z jiných forem řeči. Snad to svědčí o jeho rostoucí závažnosti právě v době, kdy se celý svět stává propojenější a řeč má stále větší a větší naději, že bude slyšena. Co ale přesně je nenávistná řeč, jak ji smysluplně vymezit? Domnívám se, že každá etická úvaha by měla začínat vymezením jednání, kterým se hodlá věnovat.

Čím přesně je pak taková řeč problematická? A měli bychom k ní proto zaujmout nějaké zvláštní stanovisko, měli bychom například zakázat její vyslovování a šíření? V některých zemích tomu tak je, v jiných však něco takového naráží na jiné hodnoty, reprezentované třeba i Ústavou, jako ve Spojených státech. Je to ovšem otázka velmi závažná především v souvislosti s tzv. novými médii, která dnes teprve začínají být jaksi globálně regulována a stále tak mají potenciál být prostorem pro svobodné šíření informací o existenci rozmanitých názorů i v zemích, kde by k tomu nebyla jiná příležitost (např. politické opozice). Samozřejmě se tak stávají také prostorem pro šíření mnoha informací, které se nám z nejrůznějších důvodů nemusejí líbit – dokonce se nám mohou hnusit. Jenže nakolik je něco takového důvodem k omezení tohoto prostoru? Je totiž třeba si uvědomit, že jakmile jej začneme omezovat pro samotný obsah daných informací, hranice mezi tím, kdo stojí na té správné straně a kdo už ne, se může stát až nepříjemně dynamickou (což ovšem neznamená, že by internetová komunikace měla být prosta jakýchkoli pravidel).

Předběžné úvahy

Chceme-li uvažovat o nenávistné řeči, mám za to, že bude pro začátek vhodné provést několik rozlišení. Celá věc totiž možná není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát, kdybychom rovnou přikročili k definici.

Zaprvé tu tedy máme nenávist a vedle ní její vyjádření. S nenávistí mnoho nezmůžeme – je to emoce, kterou člověk může pociťovat z nejrůznějších příčin vůči rozličným bytostem či věcem a záleží na každém jednotlivci, jak kultivovaně s ní naloží. Domnívám se, že každý tvor, který je toho schopen, má právo prožívat emoce (i ty negativní), reflektovat je a nakládat s nimi, jak sám nejlépe umí – možná také to, že se o něco takového snažíme, napomohlo vzniku lidské kultury. Když už je zde, chápejme ji tedy jako jakýsi psychický fakt. Vyjádření emoce je však jiná věc, je vždy určitým aktem (i pokud jde o projev ryze verbální), který v případě nenávisti může a nemusí být násilný, může a nemusí vést k násilí. A může, ale nemusí, se za ním skrývat motivace potenciálním způsobením násilí.

Snad by se mohlo zdát, že násilný projev nenávisti je možný toliko ve formě fyzického násilí – ten je problematický jednoduše tím, že nepřiměřeným způsobem zasahuje do práv druhého, ať už jej zároveň považujeme za komunikaci nebo ne. Tak to ovšem – alespoň dle mého názoru – není a domnívám se, že podobný názor mohl stát také u vzniku konceptu nenávistné řeči. Její etickou závažnost a také nejednoznačnost připisuji jejímu dvojakému „násilnému potenciálu.“ Může být chápána jako podnět k fyzickému násilí (coby projevu, nebo dalšímu projevu, podněcované nenávisti), ale také může být sama pochopena jako násilí. S druhým pojetím, řečí samotnou jakožto násilím, se však rozsah pojmu nenávistné řeči pravděpodobně dalece rozšíří. Ukáže se totiž, jako to po vzoru Judith Butler činí např. dnešní diskursivní analýza, že násilí a pravděpodobně i nenávist může tkvět v samotném způsobu, jakým se skrze jazyk vztahujeme k druhým lidem i v naprosto běžných situacích. To je podle mého názoru úvaha nanejvýš důležitá pro další etické myšlení o našem komunikačním chování. Jenže, pomůže nám, v současné situaci, k utvoření definice nenávistné řeči, která by byla i právně přijatelná? Kdybychom totiž chtěli trestat jakoukoli násilnou komunikaci nenávisti, možná by se většina z nás setkala ve vězení. Snad také z těchto důvodu se právo věnuje především prvnímu pojetí, nenávistné řeči jako podnětu k (fyzickému) násilí.
Dále je na místě uvažovat nad tím, kdo je (ať už zamýšleným či náhodným) adresátem a také předmětem nenávistné řeči. Opět narážím na to, jak běžná je vlastně taková řeč. Každý druhý soukromý rozhovor se může zvrtnout v podobnou formu projevu. To je samo o sobě svým způsobem závažné, ale zdá se, že to nestačí k vyvození širších závěrů – k ustavení konceptu, který by měl mít etický, ale i právní dosah. Na nenávistné řeči tak musí být ještě něco, co hodnotíme jako závažnější. Co jako takové vůbec umožnilo její vyčlenění z běžné komunikace. Něco, co by bylo na pováženou i kdyby to mělo být vyřčeno ve zcela soukromém rozhovoru mezi dvěma jedinci, kteří spolu v dané věci naprosto souhlasí. Ta „zvláštnost“ se pravděpodobně týká samotné nenávisti vůči předmětu dané řeči, který nemusí nutně být zároveň posluchačem. Jde totiž o nenávist vůči druhému člověku, která pramení toliko z toho, jak se onen druhý (vědomě či nevědomě) snaží definovat a realizovat svou identitu. To, o čem se mluví jako o nenávistné řeči, se pak hluboce střetává s jakýmsi respektem vůči druhému v jeho jinakosti a s jeho nárokem na vlastní identitu.

...

Celý text včetně poznámek k dispozici zde.