Dusivá samota se plouží jak stín, potemnělou ulicí Kafkova města.
A že to není město, v tomhletom podání, nikterak líbezné. Zapáchá kysele okurkovým lákem. Je přeplněné nestravitelnými zvuky. Zvuky splétající se v úděsnou a nezastavitelnou smršť. Zalévají uši jako cirkusová hudba ve vší své nepatřičnosti. Slepý flašinetář kroutí klikou a celý svět se otáčí v tom bláznivém rytmu, až hrozí rozskočit se.
A že to není město, v tomhletom podání, nikterak líbezné. Zapáchá kysele okurkovým lákem. Je přeplněné nestravitelnými zvuky. Zvuky splétající se v úděsnou a nezastavitelnou smršť. Zalévají uši jako cirkusová hudba ve vší své nepatřičnosti. Slepý flašinetář kroutí klikou a celý svět se otáčí v tom bláznivém rytmu, až hrozí rozskočit se.
Buď se přidat, nebo ta samota.
A on ví, že je to jeho samota. Ví dobře, že je to právě on, ztracen v tom městě. Že je to on, kdo bloudí ulicí plnou beznaděje. A čeká…
Shledání? Šťastná smrt??
Shledání? Šťastná smrt??
Je potřeba (obzvlášť) na tyhle cesty hledat dobré druhy...
OdpovědětVymazatmáš dočista pravdu, bez těch je člověk ztracen a vykořeněn. jako byl nakonec i hrdina zmiňovaného románu.
OdpovědětVymazata také vidět cíl, smysl...
OdpovědětVymazatToho jednoho jediného věrného druha najdeš, podíváš-li se do zrcadla. Zakořeněnost nenajdeš ani v druhých, ani nikde jinde, nanajdeš-li ji v sobě...
OdpovědětVymazatTy jsi stromem, který má jak větve, tak i kořeny. A to, že zrovna Tvé listoví nezáří smaragdovým světlem, neznamená, že by jsi nebyl zakořeněný. Asi jsi nehledal dostatečně. A nebo ještě nepřišel Tvůj čas...
Jinak Ti samozřejmě odvážné druhy na cestu přeji z celého srdce!