Chiasmus
Čas od času mívám dojem, že jsem se zrovna setkal s něčím, s čím jsem se snad ani setkat neměl, s něčím, co vůbec nepatří do mého života, a přesto to do něj zasáhlo a změnilo to něco ve mně. Pokusím se ten dojem ilustrovat příkladem jedné mé zkušenosti.
Jedu v tramvaji, přistupuje milenecký pár. Zaregistruji je – vím, že jsou se mnou v tramvaji, ale dál přemýšlím o něčem jiném. Najednou zahlédnu ji, jak se na něj usměje – vidím ten úsměv, který vůbec není adresován mně – vůbec nijak se mě netýká, ona nemá ani tušení o tom, že ho mohl zahlédnout i někdo jiný, nepřemýšlí o tom. Přesto ten úsměv nějak promluví i ke mně… Ty milence z tramvaje už pravděpodobně nikdy nepotkám, vlastně jsem si ani nevšiml jak vypadali – zahlédl jsem jen ten úsměv, nikoli už tvář, která ho nesla. Situace jako vystřižená z Blanchotova románu – alespoň jak o nich píše Foucault (osobně jsem dosud neměl tu čest).
Co jsem to vlastně zahlédl, že to ve mně zanechalo tak hluboký dojem, pohnutí, proměnu? Mohl jsem ten úsměv vidět jako sdělení proběhnuvší mezi dvěma konkrétními lidmi, které sice neznám, ale určitě by se dali nějak popsat, někam zařadit. Mohl bych si představovat celý kontext, který předcházel té situaci, různé možnosti toho, jakými hezkými slovy ji asi obdaroval, že se na něj takto usmála… – tak bych to asi vnímal za normálních okolností, dokázal bych si představit sebe na jeho místě, jak se na mě usměje má dívka. Tentokrát jsem ale zahlédl něco, co je za tím úsměvem, co nevidím, když se na mě usmívá má dívka – protože tehdy její úsměv patří mně, patří do kontextu našeho Dne.
Snad jako by to ani nebyl ten úsměv samotný, co mnou pohnulo, ale jakási trhlina ve světě, kterou mi na chvíli umožnil vidět – propast mezi dvěma jeho dimenzemi, mezi kontextem mého a jejího života, která je nekonečně hluboká „a přitom není tlustší než čára“.
Domnívám se, že člověk žije ve světě v jaksi omezeném prostoru, jen v jedné jeho dimenzi, na jejíž úrovni je schopen se normálně chovat, normálně komunikovat… Můj život je zasazen do určitého kontextu, dalo by se mu říkat „můj svět“: má rodina, přátelé, lidé se kterými se běžně setkávám (či spíše to, jak široce jsem schopen jim všem rozumět, protože jejich světy se s tím mým překrývají jen částečně, a často méně, než si představuji nebo jsem schopen si připustit), a v rámci těchto vztahů vzniklá schémata prožívání, jednání i myšlení. To vše mám namysli, když říkám „já“. Na schémata, jimiž se vyznačuje můj svět, je možno nahlížet jako na to, co vymezuje mou individualitu. V těchto schématech vztahů s blízkými lidmi a obecně schématech, v jakých jsem zvyklý věci prožívat a přemýšlet o nich, může být i mnoho dynamického a nestálého; spadá sem i mnoho iluzí, které postupem času (a někdy) bolestně zanikají a možná je nahrazují nové.
Stephen A. Mitchell, psychoanalytik navazující na interpersonalistickou tradici započatou H. S. Sullivanem, ve svém článku Ikarova křídla: iluze a problém narcismu pozoruhodně interpretuje problém narcistických iluzí a iluzí vůbec. Při své interpretaci se obrací k Nietzschemu a jeho pojetí tragédie jako té nejplnější možnosti žití – které předpokládá křehkou rovnováhu mezi apollinským a dionýským. Fakt, že mohu dobře vycházet s ostatními lidmi a být schopen s nimi komunikovat, je podle Mitchella založen na sdílení společných iluzí, zejména narcistických iluzí – totiž těch, které přeceňují mé vlastnosti nebo vlastnosti druhých. Mitchell pak rozlišuje dvě základní možnosti přístupu jedince k těmto iluzím. První z nich je plné odevzdání se iluzím, ztráta kontaktu s realitou; když pak takovému člověku život ukáže svou pravou tvář, prožívá to jako násilí páchané na sobě, velmi bolestně – příkladem dává muže na písečné pláži při odlivu, který s nadšením velikého umělce staví složité stavby z písku, přičemž si vůbec neuvědomuje, že za několik hodin přijde příliv a celé jeho dílo smete. Když se to pak stane, prožívá to, jako by se celý jeho svět zhroutil. Druhý možný přístup je ten, kdy si jedinec až příliš dobře uvědomuje realitu – příliv, který se nevyhnutelně dostaví na pláž, a který by jeho dílo navždy uvrhl do hlubin – proto raději tone v nečinnosti, než aby se pouštěl do díla s vědomím, že stejně nepřetrvá věčnost. „V extrémní podobě to může být například svět psychózy, psychoticky depresivního člověka, který si je naprosto jist svým selháním a úplnou ztrátou osobní hodnoty.“ Už z toho je možná zřejmé, že první přístup spojuje Mitchell s tím, co Nietzsche pojímá jako apollinské a druhý přístup s Nietzschovým dionýským. Vzápětí Mitchell představuje další možný, jakýsi syntetický, přístup, jehož terapeutické využití má být klíčovým tématem celého článku. Tento „syntetický“ přístup je podle Mitchella tím, co Nietzsche vidí jako tragické pojetí života – abych se vrátil k Mitchellovu muži na pláži, je to ten, kdo bude stavět hrady z písku se stejným nadšením a v uměleckém vytržení jako člověk apollinský, který si však přesto jasně uvědomuje, že jeho dílo bude zanedlouho zmařeno. Když vlny přicházejí, jakoby se ještě ztotožňoval s mořským živlem a chtěl mu pomoci celé dílo rozmetat. Možná o něm jednou budou vyprávět legendy.
Mám za to, že běžně člověk (ať už apollinský nebo dionýský) žije právě v onom iluzemi zúženém profilu světa, ve vlastní struktuře, kterou si kolem sebe zbudoval, (možná) uzavřel, a jejíž se stal součástí – to vše je totiž konstitutivní pro pocit self i lidskou subjektivitu. Také se však domnívám, že mezi přirozené potřeby člověka patří tendence z této struktury (dokud není nadobro uzavřená) občas vykročit do neznáma, aby se potom mohl navrátit do svého světa a obohatit jej zevnitř o to nové, co získal venku po nastavení své tváře té děsivé, vnější straně reality. To proto, aby nezůstal nadosmrti svým vlastním vězněm. V praxi to snad i odpovídá Mitchellovu pohledu na „zdravý“ přístup k iluzím.
Čím však je ona realita, se kterou se střetávám vystupujíc ze svého světa? Je vnější vzhledem k mému životu – mému já, i vzhledem k životu toho člověka či země, se kterou se venku formálně setkávám. Má vůbec právo na to, být považována za realitu? Většinou za realitu považujeme to, co je spjato s děním všedního dne, tak jak ho vnímá určitá skupina lidí, do níž patříme – taková realita je ale nutně omezená a člověk má tendenci ji pro sebe překračovat a následně rozšiřovat či zužovat. Zde se ale snažíme za realitu považovat něco radikálně odlišného, co převrací její (námi ustavená) pravidla naruby. Na tomto místě bych se spokojil s tím, že jsou to dvě stránky života – které by bylo nasnadě označit Nietzschovými přívlastky apollinská a dionýská. Ta první dává možnost určitých jistot (přestože ve skutečnosti je nejspíš založena na něčem, co je možno považovat za iluzi) a ta druhá prolamuje hranici té první a otevírá přede mnou prostor transgrese.
Zdá se mi být zjevné, že zkušenost, kterou jsem výše popisoval, není zkušeností všedního dne, přesto však pro můj Den měla následně svůj význam. Důležité je, že takový pohled mimo by byl při delším trvání devastující pro mne jako člověka úspěšně žijícího ve společnosti a hrajícího její hry – nejspíš bych ztratil pojem o souvislostech vlastního života, ztratil bych možná i ucelenou představu o tom, kým jsem. Jen těžko si lze představit, že by mohl nadále existovat nějaký můj svět, v němž bych byl subjektem velmi určitých vztahů. Proto se domnívám, že takový typ zkušeností si v běžném životě vyžaduje své zvláštní místo, ohraničené třeba určitým typem činnosti – mám-li si zachovat to, co se v onom běžném životě považuje za duševní zdraví. Ve starověkém Řecku byla tímto ohraničeným prostorem dionýská mystéria – alespoň se domnívám, že zprostředkovávala podobný typ zkušenosti – která měla přinejmenším navenek svou formu a pravidla. Tím se konečně dostávám k cestování: ve své, možná poněkud specifické podobě, jakou jsem mu přiřkl, je pro mne totiž právě takovým prostorem…
Celý text včetně poznámek je k dispozici zde
Žádné komentáře:
Okomentovat